Bequia, největší ostrov Grenadin

Jak správně vyslovit název ostrova?

Z přístavu hlavního města Kingstownu vyplouvám trajektem ke zmíněné Bequii. V duchu se ještě stále usmívám, neboť až při koupi jízdenek se mi dostalo vysvětlení, jak místní název ostrova čtou. Výslovnost v karibské kreolštině je Bekvé. Takže moje Bekvía je značně pobavila. Hlavně, že mám zpáteční lístek a pluji po blankytných vodách Karibiku směrem na jih. Trajekt je stabilní, převáží i automobily. Mírné vlnky nejsou ani cítit, naštěstí. Po půl hodině již zahlédnu pevninu grenadinského ostrova, a když se ohlédnu, vidím ještě v mořském oparu vrcholky ostrova Svatého Vincence. Další půl hodinu proplouváme mezi jachtami přirozeného přístavu a přirážíme k pevnině ve správním městě ostrova Port Elizabeth.

Cesta na ostrov

Nejdříve se na pevninu dostávají automobily, a to i nákladní. Přece jenom je to nejlevnější a nejrychlejší způsob zásobování asi pěti tisíc místních obyvatel. Třebaže je na jižní straně ostrova mezinárodní letiště pojmenované po bývalém předsedovi vlády Siru Jamesi Fitz-Allenu Mitchellovi, využívají ho pouze turbovrtulová letadla zajišťující charterové lety. A proč je mezinárodní? Létají sem jednou týdně v sezóně malá letadla z Barbadosu a Svaté Lucie. Zbylá letecká spojení jsou se Svatým Vincencem. Takže trajekt je logická volba přepravy pro místní i zásobování. Konečně se dostávám z trajektu na pevninu ostrova Bequia i já.

Moje první kroky vedou k přilehlým stánkům, ve kterých místní trhovci nabízejí ovoce, zeleninu, rukodělné výrobky i mnou hledané pohlednice. Nabídka upomínkových předmětů je však všude stejná, jen motivy magnetek, pohlednic a triček se liší podle prodávané destinace. Po napsání pohlednic zamířím přes hlavní silnici naproti přístavu do vládní budovy ostrova Bequia. V ní totiž sídlí i místní pobočka pošty Svatého Vincence a Grenadin. Po nalepení známek na pohlednice už využívám díry ve zdi a pohlednice svěřuji zmíněné poště.

Ve stánku s ovocem se vybavím sladkými šťavnatými kousky. Celá taška tropického ovoce mě přijde na pár dolarů. Východokaribských dolarů, které jsou zákonným platidlem v osmi státních útvarech Malých Antil (z toho dvě jsou zámořská území Spojeného království). Naštěstí je v blízkosti přístavu, hned naproti poště, turistická kancelář ostrova. Zde dostávám tip na návštěvu želví záchranné stanice, informace ohledně cestování po ostrově a nezbytnou mapku ostrova s vyznačenými zajímavostmi.

Karety, karety, karety

K záchranné stanici želv je právě připraven mikrobus, který má do pěti minut odjet. Spíš než o mikrobus, jedná se o dodávku s otevřenou korbou, kde jsou namontované sedačky. Pohodlně se usadím, zakousnu se do ovoce a čekám na odjezd. V Karibiku málokdo spěchá. Vlastně snad jen spěchají návštěvníci, které na hlavní ostrovy vypustí zaoceánské výletní lodě, aby jim jejich plující domov nezmizel a oni stačili proběhnout všechny turistické obchůdky a k tomu se zúčastnit předem zaplacených turistických atrakcí. Tento způsob neodsuzuji, dodává místním ekonomikám značnou šťávu, ale mně by to zřejmě nevyhovovalo. Možná dřív, kdy jsem měl pocit, že musím vše stihnout v co nejkratším čase. A třeba v důchodu se na plavbu zaoceánskou lodí vypravím, kdo ví? Po čtvrt hodinovém sezení na korbě, kdy do mne nelítostně pere tropické slunce, řidič nazná, že už nás víc nepojede, dodávka je zaplněná asi z 60 %, vyrážíme.

Proplétáme se uličkami Port Elizabeth, naštěstí všechna auta, která čekala na příjezd trajektu, už jsou pryč. A ani se nenaději a my jsme z městečka vyjeli též, a to východním směrem. Stav zdejších silnic není zrovna nejlepší, dodávka má tlumiče již za dobou použitelnosti, tak se spíš na tvrdé lavici trmácím, než že bych si užíval jízdu. Aspoň že přímořský vánek mile ovívá. Při jízdě maximálně 30 km/h je to osvěžující proud vzduchu. Po pár desítkách minut jsme už u brány Old Hegg Turtle Sanctuary, jak se zdejší záchranná stanice želv nazývá. 

Na prohlídku máme asi hodinu, jak nás ubezpečuje řidič, ale nemusíme spěchat, protože bequijská hodina může klidně trvat i 80 minut. Přivítá nás nevrlý starý pán, který se nám představí jako zakladatel zdejší stanice a hned nám vysvětluje, že není návštěvní den. Když se ptám, proč tedy je zajištěný svoz návštěvníků od přístavu, lakonicky mi opáčí, že už dávno dopravci vysvětloval, že pondělí a čtvrtky chce mít klid. A dnes je čtvrtek! Ale čelo se mu vyjasní a na tváři se objeví i úsměv, když zjistí, že většina z nás se o želvy zajímá a dotazy jsou i celkem fundované. Rozhovoří se o tom, jak místním platí za želví vejce i za zraněné želvy, které mu donesou. V inkubátoru se líhnou želvy, které se pak dostanou do kádí s mořskou vodou, a jak stárnou, přesouvají se do bazénků a jako dorostenci jsou vypouštěni do moře na plážích ostrova, které neslouží turistům. Za možnost prohlídky stanice a za záslužnou práci se nerozpakuji vložit dobrovolné vstupné ve výši 100 východokaribských dolarů, větší bankovku ani nemám a ani se netiskne. Na nejmenší želvy se nesmí sahat, jak píšou všudypřítomné cedule, ale mě by ani nenapadlo želvy osahávat. V drtivé většině tu jsou odchovávané kriticky ohrožené karety pravé. I to mi pak dává smysl, že se z hnízd vybírají vejce a vypouští se do moře až odrostlí jedinci. A jak mě ujišťuje majitel záchranné stanice, mají důkazy, že se jimi vypuštěné karety bez problému vracejí na Bequii, aby zde nakladly vejce. Po 100 minutách, které utekly jako voda, se scházíme všichni u dodávky a připravujeme se na kodrcavou jízdu zpět do Port Elizabeth.

Vodní taxi a pláže ostrova

A co dalšího mám na ostrově podniknout. V turistické kanceláři mi nabízejí, abych využil mořské taxi, které mě zaveze na jednu z krásných písečných pláží ostrova. A zřejmě jsme milé místní dámě v kanceláři sympatickými, neboť mi šeptem radí, abych vystoupil až na třetí zastávce doporučeného taxi, neboť si užiji romantiky prázdné pláže. Cestou ke stojánce vodního taxi si všímám opěrné zdi nábřeží, ve které jsou zazděné ulity mořských mušlí. 

Většina lidí z dodávky už tu je a vypadá to, že se čeká jen na mne. Většina nastupuje do prvního taxi, které míří na pláž Belmont Beach. Na molu jsme zbyli tři. Jeden pár ze Spojených států amerických a já. Taxikář se ptá, zda plujeme všichni společně, odvětím, že nikoliv. Z loďky vidíme, jak na pláži Belmont Beach už je plno. Američané naboso seskakují na další pláži Princess Margaret Bay Beach, kde je o poznání méně lidí. A já sděluji taxikáři, že mám doporučení z turistické kanceláře od moc milé paní, abych jel až na pláž Lower Bay Beach. A jak tak plujeme, dozvím se, že taxikář a paní z turistické kanceláře jsou manželé a tento tajný tip opravdu nedostávají všichni. Domlouvám se, aby se pro mne loďka vrátila za dvě hodiny, a já mám opravdu pláž sám pro sebe. A cestovné je jen o dva dolary dražší.

Užívám si slunce, pláž, moře a vynikající ovoce. Ani nevím jak, ale dvě hodinky mi rychle utekly a už tu je pro mne člun. Plujeme zpět do Port Elizabeth a já vyzvídám, kde bych si mohl dát dobrý pozdní oběd, nejlépe nějakou rybu či plody moře. Určitě nemám jíst v centru, ale mám si najít nějakou plážovou restauraci v jižní části městečka v blízkosti Belmont Beach. Vypadá to, že všichni jsou už po jídle, tak si objednávám skvělý pozdní oběd, či spíše brzkou večeři, a kochám se pohledem na mořskou zátoku s pohupujícími se kotvícími jachtami. 

Opulentní hostinu zaplatím a šourám se po nábřeží se zmrzlinou, kterou jsem si koupil v plážovém stánku, do přístavu. Zde se již tvoří fronta na přívoz. Jelikož se jedná o poslední dnešní trajekt na Svatého Vincence, jsme tu už jen my, turisté. Auta žádná. Odrážíme od břehu a plujeme vstříc zapadajícímu slunci a za sebou necháváme krásný ostrov Bequia, kdy poslední sluneční paprsky ozařují přístav a městečko Port Elizabeth.

Přečtěte si také Grenada, příjemný ostrov Malých Antil.