Dnes mám službu, a tak začínám den ranním vstáváním velice brzy - ve 03:30 hod. Venku ještě tma a zima a tak se ani moc člověku vstávat nechce. Sotva se obléknu a napiji a ukousnu kousek jablka, už někdo zvoní.
Říkám si skvělé, zákazníci tu jsou ještě o chvilku dříve a tak si třeba ještě na chvilku po příjezdu z letiště budu moci vlézt do postele :). Paráda!
A už jedeme na letiště
Plná optimismu vyřizuji vše potřebné na parkovišti, usedáme do auta a jedeme na letiště. Loučíme se před terminálem a jedu zpět na parkoviště a domů.
Najednou se ozve do ticha drnčení telefonu a pán mne prosí o pomoc: "Potřebovali bychom do Vršovic, kolega něco důležitého zapomněl v autě. Bez toho nemůžeme odletět!"
Hlavou se mi honí potmě do Vršovic? Tam jsem autem v životě nebyla a co ten odlet do Košic?
Nevím, jestli se mi svírá žaludek hlady nebo tou zodpovědností, co si na sebe po souhlasu chystám :) Rozum mi říká: „Dančo, zbláznila ses? Co za zkoušku to na sebe chystáš?“
Než vše stihnu promyslet, slyším svůj hlas, jak do telefonu říkám: "Otáčím se a jedu, pomůžu vám."
A jedeme do Vršovice
Kolega už na mne čeká, nasedá do auta a zapíná navigaci, ani on cestu dobře nezná. Zjišťuji čas, a kdy musíme být nejpozději zpět a když to uslyším, svírá se mi žaludek snad ještě víc.
Ale nevzdávám se myšlenky, že vše zvládneme včas. Nechápu, že si v té situaci tak věřím.
Jeho kolega zatím vše jistí na letišti a domlouvá pozdější nástup do letadla. My zatím ujíždíme tmou po Praze do Vršovic a navigace nám říká, jak a kudy dál. Někdy nás sice zdržuje a přepočítává, kde jsme, ale ujíždíme, co to dá. Do tmy se ozývají povely - tady na křižovatce doleva a teď rovně, tamhle zase doprava a pod most…
Hurá, jsme už blízko. Ach jo, zase další červená a zdržení. Už si pomalu zvykáme na adrenalin, jsme sehraný tým a zvládáme i lehkou konverzaci o rodině i o práci.
Kolik času nám ještě zbývá do odletu?
Pán se zdá být v pohodě a já jen hlídám čas a neustále se ptám, kolik máme času, abychom odlet stihli. Říkám si v duchu: "Glozová, jseš blázen, že jsi na tohle kývla?" Kšš, černé myšlenky hned zaplaším a říkám si – to musíme zvládnout.
Když už upadám na mysli, konečně se ozve: „Teď doleva a už jsme tam.“ Hurá! Jsme už u firmy, parkuji a pán odbíhá do šera a během chvilky je zpátky a zase se rychle otočit a ujíždět zpět na letiště. Mezi tím ještě volá kolega: „Tak co, kde jste, zvládnete to?“ Už jen 10 minut a ještě na silnici omezení 50 km v hodině, poctivě zpomalím a pak už ujíždím, co to dá. Konečně jsme na letišti, rychle nahoru na odlety, kde nás kolega už vyhlíží a rychle se loučí a běží k odbavení. Uf, zvládli jsme to - bylo to tedy o fous!
I takové adrenalinové může být brzké jarní a chladné ráno :)
Přečtěte si další příběh z parkování, jak jsem málem zkazila překvapení.