Svatá Lucie je velmi zajímavou světicí. Z pohledu katolické i pravoslavné církve je uctívaná jako svatá. Nadto ji za svatou považují i luteráni ze Švédska a Norska. A tito severští luteráni ji uctívají jako jedinou ze všech svatých! Svatá Lucie je patronkou slepých a pomáhá uzdravovat oční nemoci. Však Lucie je známá jako světlonoška. Jméno pochází z latinského slova lux – světlo. A kdo by neznal českou pranostiku, Lucie noci upije, ale dne nepřidá? Až nedávno se mi dostalo vysvětlení, jak to s tou pranostikou je. 13. prosince ve svátek svaté Lucie dochází k tomu, že se začíná později stmívat, ale nerozednívá se dříve. Neboť stále se ještě den zkracuje až do zimního slunovratu.
Co mi svatá Lucie dopřeje?
Přemítám při letu na karibský ostrov Malých Antil, který nese jméno po výše zmíněné světici, jak se mi tento ostrov bude líbit a zda bude pro mne světlou vzpomínkou. Jelikož jsem si tento ostrov vybral pro oslavu končícího starého a nastupujícího nového roku, jsem zvědavý, co mi pobyt na ostrově pro nadcházející rok přinese.
Nachází se v části, která se jmenuje Návětrné ostrovy. Na pomyslném karibském náhrdelníku, který se táhne od Portorika k pobřeží Jižní Ameriky, se nachází na pomezí druhé a třetí třetiny Malých Antil mezi ostrovy Martinik a Svatý Vincenc. Mylně jsem se domníval, že ostrovu jméno po světici přiřkl Kryštof Kolumbus. Někteří badatelé se domnívají, že Kolumbus mohl ostrov zahlédnout, když přistál na nedalekém Martiniku. Pravdou však je, že v jeho zápiscích není o ostrovu ani zmínka. Ostrov kolonizovali Španělé po roce 1500 a až od roku 1520 se objevuje v mapách označení Svatá Lucie.
To už mě však z úvah a listování v průvodci vytrhuje letuška, že je čas se připravit na přistání. Za pár minut od upozornění již letadlo se mnou na palubě přistává na ranveji malého letiště pojmenovaného po Georgi F. L. Charlesovi v hlavním městě ostrova. Z okénka malého letounu vidím nádhernou pláž s jemným bílým pískem. Vigie Beach je souběžná s ranvejí a díky letišti je nikterak nedotknutá stavbami a zjevuje se mi ve své panenské kráse.
Opět jsem v myšlenkách u světice, neboť ta byla popravena jako panna. Lucie byla křesťanka a odmítla se provdat za bohatého pohana. Ten na ní obdivoval nejvíce její oči. Lucie si oči vyloupla a s odmítnutí sňatku je poslala nápadníkovi. Za tento neohrožený čin ji Panna Marie navrátila zrak a ještě krásnější oči.
Samostatnost a trochu historie
To už však vystupuji z letadla do příjemného teplého vlhkého podnebí, které je pro tropickou část světa příznačné. Po nezbytných celních a pasových úkonech jsem vpuštěn na půdu Svaté Lucie. Ostrov je od roku 1979 samostatný, ale v jeho čele stojí britský král Karel III. Nemuselo však tomu tak být, neboť první evropské kolonizátory – Španěly, vystřídali Britové, to na ostrově ještě byli původní Karibové, kteří však ostrov po útocích domorodců po pár letech opustili. To už však Britové a Francouzi prohlásili ostrov za svůj a začala přetahovaná obou evropských mocností o tento 616 kilometrů čtverečních velký ostrov. Po necelých dvě stě letech a střídání britské a francouzské vlajky nad ostrovem připadl ostrov Britům, kteří zde zůstávali pány až do zmíněného roku 1979.
Cesta na sever ostrova Svatá Lucie a první noc
Před letištěm nasedám do autobusu, který mě veze na sever do oblasti města Gros Islet, kde mám zamluvený apartmán. To že tu nakonec vládli Britové, znamená, že provoz je levostranný. Místní jsou pověstně milí, jak se na Karibik sluší a patří, a pomůžou mi určit, na které zastávce autobusu mám vystoupit. Naštěstí se vše zadařilo a já stoupám od zastávky do mírného kopce, kde se moje ubytování nachází. Rychle nastupuje soumrak, jak je v tropech běžné, ale mně to nevadí. Jsem už ve svém apartmánu, kde se rychle ubytovávám (obývací pokoj, ložnice, kuchyňský kout a sprcha se záchodem). Vycházím na terasu a začínám se kochat výhledem na marínu, kde se lehounce pohupují zakotvené jachty a plachetnice. Začínají se na nich rozsvěcovat první světélka a v dálce se temné vody Karibského moře spojují s již tmavou oblohou. Ale za chvilku se tmavá obloha rozsvítí milióny světélek a já mám zase nad hlavou mou oblíbenou karibskou noční nebeskou klenbu. Ještě mi zbývají čtyři dny do zakončení letošního roku. Uléhám do postele a nechám si zdát svůj první svatolucijský sen.
Vzhůru na Holubí ostrov/neostrov
Ráno mě probouzí šimrání sluníčka do nosu, bude tedy vhodné zatáhnout večer závěsy přes okna vedoucí na východ. Seběhnu z kopce a vydám se prozkoumat protější ostroh. Třebaže se ostrohu říká Holubí ostrov (Pigeon Island), ostrovem není. A pokud býval, tak již dávno je spojen náspem s pevninou hlavního ostrova. Holubí ostrov má dva vrcholy a trochu mi siluetou připomíná Trosky v Českém ráji. Z ničeho nic se přihnala krátká, zato vydatná, přeháňka. Během chvilky, než najdu úkryt, jsem promočen na kost. Ale nevadí mi to, neboť déšť byl teplý. A než jsem došel k úbočí Holubího ostrova, jsem zase suchý.
Nejsem si úplně jistý pojmenováním, ale vidím tu spíše mořské ptáky. Po holubech ani vidu. Jsem celkem rád, že nemusím navštívit nedaleký skalní ostrůvek Burgot Rocks. Ten podle bílé čepice je výhradní doménou ptáků.
Nořím se do lesíka, který pokrývá notnou část ostrova, který ostrovem není. Na mýtince blízko pobřeží je připravený prostor pro svatební ceremoniál. Ani se tomu nedivím, je to opravdu romantické místo. Avšak svatba byla zřejmě včera, nebo bude až dnes, ale později. To je pravděpodobnější, neboť to vypadá, že organizátoři se začínají sjíždět. Cesta mě vede lesíkem k ruinám vojenských domů. Zřejmě se na kopci nenacházejí zbytky hradu, jak si myslím, ale bude se jednat o vojenskou pevnost. Po prohlídce bývalých kasáren se vydávám po stezce, která začíná stoupat a vede mě západním směrem. Po chvilce se stezka stává strmou, ale já vytrvám a stoupám. Musím přiznat, že dělám zdravotní zastávky, abych se vydýchal, ale ty pohledy zato stojí. Takže spojení příjemného s užitečným.
Pevnost Rodney
Poslední kroky mě dělí od vstupu do pevnosti Fort Rodney. Ty podniknu po dřevěném schodišti a jsem v pevnosti. Výhled odtud je fenomenální. Pevnost je volně přístupná, do opěrných zdí jsou zabudovaná zrezivělá děla a je tu možnost nahlédnutí i do kobky.
Nejsem však na nejvyšším bodě Holubí ostrova. Průhledem ve zdi vidím, že od pevnosti na signální vrch vede slušná hřebenovka. Neváhám a pustím se z jihozápadního cípu ostrova severoseverovýchodním směrem na Signal Hill. Tam se potkávám se skupinkou evropských a amerických cestovatelů, kteří pro dnešní ráno měli stejný nápad jako já. To už mě však čeká sestup dolů, kde mám v úmyslu se vykoupat na pláži s jemným pískem. Jenže plány jsou od toho, aby se měnily.
Na chvíli rybářem
Na pláži zrovna zakotvili rybáři se sítí. Připojuji se s pomocí a taháme společně síť z vody do loďky. Překvapuje mě, jaká je to dřina a jak je vytažení sítě, která zdaleka není plná ryb, namáhavé. Ani mi to nepřijde, ale hodina uběhla velmi rychle. Místní mě uznale poplácávají po zádech a nabízejí mi, ať si za pomoc vyberu jednu rybu. S díky odmítám, nemám jak si ji připravit. Koupel už také odkládám, protože jsem opět mokrý až na kost. Opět mi to nevadí, neboť shodím ze sebe mokré tričko a šortky, lehnu si na plážové lehátko do stínu borovic a odpočívám po náročné práci. Však tu nejsem na pláži jediný. Zřejmě jsem i klimbnul, protože se mi ve snu zjevila svatá Lucie a líbala mi namožené svaly na rukou. Když jsem prozřel, zjistil jsem, že mě jen ze zvědavosti očichávají dvě kobyly a jemnými pysky mi chňapou po rameni.
Hrdlička na Holubím ostrově
Nevěděl jsem jak, si to mám vysvětlit. Ale náhle jsem to procitnutí ze snu pochopil. Kousek ode mne se prochází holub. Co na tom, že je to vlastně hrdlička. Důležité je, že jsem na Holubím ostrově tohoto ptáka zahlédl, a tudíž pojmenovaní tohoto ostrova/neostrova není vlastně od věci. Pomalu se oblékám, oblečení je dávno suché, a vyrážím vstříc dalším dobrodružstvím, které mě na tomto ostrově určitě čekají. Nemůžu si stěžovat, první den na Svaté Lucii se vydařil.
Přečtěte si také o Výstupu na Gros Pitons na ostrově Svatá Lucie :)