Pokud má někdo chuť odskočit si na víkend do orientu, není to již žádný problém. Stačí nasednout v Praze na letadlo a během pouhých sto padesáti minut se ocitne na samé hranici Evropy, ve městě plném mešit, minaretů a bazarů. Turkish Airlines provozuje přímou linku z Prahy do tureckého Istanbulu, a to s možným odletem v pátek a příletem v pondělí nebo v úterý, což je ideální doba na prodloužený víkend v této atraktivní metropoli.
My přiletěli do Istanbulu v pátek kolem osmé hodiny večerní a odlétali v úterý ráno, takže na prohlídku města jsme měli celé krásné tři dny. Dopředu jsme příliš neplánovali, jen si zatrhli pár nejdůležitějších míst, které nesmíme vynechat a zbytek jsme nechali víceméně na náhodě a myslím, že se to celkem vydařilo. Tady je náš stručný itinerář, který možná někomu, kdo se do města rozkročeného mezi Evropou a Asií chystá, může být užitečný.
Cesta, ubytování a doprava po Istanbulu
Celé to bylo tak trochu na rychlo, takže i letenky jsme kupovali téměř na poslední chvíli. Rozhodně ale musím smeknout před tureckými aerolinkami, protože komfort cestování je vážně na vysoké úrovni, a to i v ekonomické třídě. Dostali jsme vynikající servis i nadstandardní občerstvení. O zábavu během cesty je také slušně postaráno. Po stažení jejich aplikace do telefonu jsem se připojil k palubní wifině a už jsem se probíral obrovským množstvím filmů, muziky i her.
Ubytování jsme měli rezervované přes booking.com v malém hotelu Turgut Apart, přibližně osm set metrů od historického centra. Opět jsme byli mile překvapeni, protože nás za velmi příznivou cenu čekal moderní apartmán evropského stylu s dokonalým servisem a s pořádkem, jaký by člověk čekal spíše někde v Německu než na prahu asijského kontinentu. Zkrátka je vidět, že Turci vidí v turistickém ruchu velkou příležitost a tak si své hosty hýčkají, jak to jen jde. Najít si ubytování blízko centra se ukázalo jako správná volba. Večerní procházky po starém městě byly perfektním zakončením dne.
S přepravou po Istanbulu je to myslím trochu problém. Cestovat městskou dopravou je celkem složitá věc, protože vyznat se v systému žetonů, kterými se platí při každém přestupu, bylo alespoň pro nás těžko pochopitelné a zakoupení jakési turistické permanentky se mi vzhledem k její ceně zdálo jako dost nevýhodné řešení. Hromadnou dopravu jsme nakonec využili jenom k dopravě z letiště a na letiště. Po městě jsme chodili převážně pěšky a několikrát jsme využili taxi, což je dle mého názoru bezkonkurenčně nejpohodlnější způsob přepravy po městě.
Istanbul - den první
Začínáme hned největším klenotem Istanbulu, a sice palácem Topkapi, který byl po několik staletí sídlem osmanských sultánů. Jako centrum vlády sloužil palác ještě v polovině 19. století. Je to rozsáhlý komplex budov, který je tak trochu městem ve městě. Návštěva je zajímavou exkurzí do života mocných vládců, kterých se svého času obávala celá Evropa. V klenotnici paláce, patřící k největším atrakcím komplexu, je mimo celé řady předmětů nevyčíslitelné hodnoty uložen i jeden z největších diamantů světa – takzvaný lžičařův diamant. I když jsme prohlídku z časových důvodů zredukovali opravdu na minimum, stejně nám zabrala celé dopoledne.
Další zajímavou atrakci jsme objevili hned naproti slavné mešity Hagia Sofia a sice Yerebatanskou cisternu. Malý nenápadný domek s dlouhou, ale poměrně rychle se posunující frontou turistů okamžitě upoutal naši pozornost. Tato cisterna je vlastně obrovská podzemní nádrž na pitnou vodu, postavená v antice, za císaře Justiniána. Sestupujeme pod zem, kde je obrovský prostor s klenbovým stropem podpíraným mramorovými antickými pilíři. V nádrži je voda asi do jednoho metru, prohánějí se v ní ryby a nad hladinou vedou široké chodníčky. Vstupné se sice vybírá, ale stojí to za to.
Než jsme se pustili do prohlídky Hagia Sofia, neodolali jsme nabídkám místních restaurací a zkusili jsme pravý istanbulský oběd. Jídlo bylo dobré, ale opět jsme poznali, že Turci vidí v turismu svou velkou příležitost. Tentokrát bohužel hlavně na cenách. Posezení v restauraci jsme si pak dovolili už jen jednou, když jsme si v pondělí udělali rozlučkovou večeři v restauraci s výhledem na Bospor. Po zbytek pobytu jsme mimo luxusní snídaně v hotelu jedli jen v jídelnách s rychlým občerstvením. On totiž kebab v Istanbulu chutná opravdu božsky. Aby ne, když je tu doma!
Ale zpět k perle Istanbulu, známé jako Hagia Sofia. Ještě než ji Osmané přestavěli na mešitu, byla prý téměř 1000 let největší křesťanskou katedrálou na světě. Vstup je stejný jako do sultánského paláce, a sice 72 tureckých lir. Není to zrovna málo, ale vynechat při návštěvě Istanbulu jednu z nejznámějších sakrálních staveb světa, by bylo opravdu neodpustitelné. I když Kemal Atatürk v 30. letech 20. století provedl jakési odsvěcení a tím na dobro zrušil její duchovní účel, je stále na co se dívat a co obdivovat.
Prohlídku končíme už téměř za tmy. Istanbul se pomalu rozsvěcí tisíci barvami a život pokračuje dál, možná dokonce přidává na intenzitě. Jdeme pomalu po nábřeží a sledujeme poutače na okružní plavby po průlivu. Ačkoliv většina nabídek byla i s večeří v ceně, padesát euro na osobu se nám zdá opravdu příliš a tak od představy zážitku večerní plavby mezi Evropou a Asií pomalu upouštíme. Štěstí se na nás usmálo až v přístavišti Turiol. Devadesát minut dlouhá okružní plavba malou výletní lodičkou za krásných 15 eur je již super nabídka, a tak vyplouváme.
Istanbul - den druhý
V neděli ráno se vracíme zpátky k mešitě Hagia Sofia, protože hned naproti ní, přes malý park, stojí další a neméně známá mešita. Nemuslimští turisté tu jsou sice minimálně v desetinásobné převaze, ale přesto se jedná o fungující mešitu, stále sloužící svému účelu. Je to takzvaná Modrá mešita nebo také Mešita sultána Ahmeda. Má šest minaretů, což bylo prý dokonce sultánovo rouhání vůči Mekce a podle legendy musel nakonec sultán Ahmed nechat v al-Harám postavit sedmý minaret, aby bylo jasné, že takové právo má jen jediná mešita. Vstup do Modré mešity je dobrovolný a samozřejmě je nutné dodržovat všechna omezení spojená se vstupem do islámského chrámu. Za obdiv stojí zejména barevné mozaikové dlaždice, kterých tu jsou tisíce a tvoří bohatou výzdobu interiéru.
Po prohlídce Mešity sultána Ahmeda trochu zvolňujeme tempo, protože nás pomalu přepadává únava. Míříme tedy k velkému parku Gülhane, jež se rozprostírá přímo v jádru historické části města. Je příjemnou oázou klidu a zeleně s pěknými výhledy na průliv, kde lze načerpat další sílu k prohlídce města.
Z parku pokračujeme dál k jednomu z mostů přes pověstný Zlatý roh. Zdržela nás jen silná směsice vůní, kvůli které uhýbáme trochu z cesty. Před námi se objevil velký trh s kořením. Hromady různobarevných prášků a sušených plodů, z nichž doslova pálí nos a všude kolem neskutečný mumraj.
Jen pár desítek metrů od náměstí jsou historické turecké lázně Aga Hamami. Tak přesně tuhle věc jsme si nemohli nechat ujít. Základní vstupné je samozřejmě celkem drahý špás, ale kdy se nám něco takového zase poštěstí? Za základní vstupné 150 lir na hlavu si připadáme jako bychom patřili do sultánovy rodiny.
Po koupeli sestupujeme k průlivu, kde jsou už z dálky vidět dva štíhlé minarety mešity Ortakoy, stojící na samém břehu Bosporu. Ortakoy se jmenuje celá místní čtvrť a je jakousi multikulturní směsicí. Žili tu po dlouhá léta vedle sebe příslušníci různých národností i různého vyznání. Dodnes je to kosmopolitní čtvrť plná kaváren, čajoven a barů a je skvělým místem pro podvečerní odpočinek.
Istanbul - den třetí
Pondělní ráno začínáme opět tam, kde jsme večer skončili. Po šálku výborné kávy v jedné z ortakoyských kaváren nastupujeme na trajekt a vydáváme se prozkoumat asijskou část města. Vstupujeme poprvé na asijský kontinent, a ačkoliv to žádná obrovská změna není, užíváme si to. Jisté rozdíly tu ale přece jsou. Nepotkáváme žádné davy turistů a ceny v restauracích jsou hned o něco přijatelnější. Mnoho historických staveb tu není, a už vůbec ne těch velkolepých jako na protější straně průlivu a je tu o poznání klidnější atmosféra.Brouzdáme uličkami čtvrti Űsküdar a rozmýšlíme, zda vystoupit na vršek Camlica Hill, který vychvaluje náš tištěný průvodce. Pěšky se nám nechce, a tak si zastavujeme istanbulské taxi. Cenu raději dohadujeme předem a vše jde bez sebemenších problémů. Taxikář je neobyčejně milý a snaží se nám popisovat všechno, co míjíme. Už mi z toho jde hlava kolem a tak jen přikyvuji a prakticky ho už ani neposlouchám.
Taxi nám zastavuje na parkovišti a dalších asi 300 metrů už musíme dojít pěšky. Procházíme se upraveným parkem a otevírá se nám opravdu nádherný výhled na město. I když jsme v nadmořské výšce jen kolem 250 metrů, díváme se na oba istanbulské břehy pod námi s obrovským nadhledem. Nakonec jsme se usadili v restauraci Çamlıca Sosyal Tesisleri, která z venku vypadá jako velký parkový altán se zahrádkou, ale skrývá bohatý interiér, kde se cítíme jako na zámku. U stolu s krásným výhledem si dopřáváme bohatou večeři a užíváme si poslední večer v Istanbulu.
Istanbulu se také přezdívá brána orientu, což je naprosto výstižné. Již nejméně tři tisíce let se tu setkávají rozdílné kultury a vytvářejí pestrobarevný koktejl, který středoevropana naprosto pohltí. Istanbulský výlet splnil naše očekávání na sto procent.
Přečtěte si také článek - Dovolená na Turecké riviéře.