Vyjíždím z hlavního města vypůjčeným automobilem na jih. Silnice patří na ostrově k těm hlavním. Asfalt je v dobrém stavu a i dopravní značení mi dává smysl. Třebaže se cesta vine do kopce, nemám s řízením žádný problém, třebaže se tu již pár let jezdí vlevo. Městský ráz ustupuje venkovskému předměstí a po pár set metrech silnice opouští malebnou říčku Vasigono River.
Míjím ne příliš okázalý klášter karmelitánů. Jak by to také vypadalo, kdyby žebravý řád měl honosné sídlo? Po pěti kilometrech jsem u cíle. Odbočuji u studentské koleje vpravo a jedu nádherně upravenou zahradou s perfektně střiženým trávníkem až k reprezentativní vile. Vila je pomyslnou korunou celé zahrady. Její zářivá bělost a lehce načervenalá střecha z ní dělají ústřední dominantu otevřeného prostoru.
Tusitalova rezidence na ostrově Samoa
Zaparkuji auto a oddychnu si, neboť tu neparkuji sám. Je tu ještě další auto, a to znamená, že na prohlídku muzea nepůjdu sám. Ne že by mi to některak vadilo, pár muzeí či hradů jsem už absolvoval v módu jeden na jednoho (já a průvodce), ale přece jenom je lepší, když na komentovanou prohlídku jde skupina návštěvníků. I ty průvodce to baví víc.
Ani nemusím dlouho čekat a naší málopočetné skupince pěti návštěvníků se zjeví půvabná místní průvodkyně Margareta. Ty polynéské dívky mají v sobě šarm i krásu! Zdvořile nás všechny přivítá a požádá nás, abychom se zuli, neboť tak velí samojská tradice. Plynulou angličtinou nás zasvětí do života bývalého vlastníka této nemovitosti a přilehlých pozemků. Velmi poutavě nám vypráví životopis Tusitaly – vypravěče příběhů. Tak ho Samojci pojmenovali, neboť skotské jméno Robert Louis Stevenson jim k jeho osobnosti nešlo.
Robert Louis Stevenson a jeho cesta na Samou
Z výkladu zmíním jen pár faktů, abychom si tohoto spisovatele přiblížili. Robert Louis Stevenson se narodil v roce 1850 ve skotském Edinburghu. Pocházel z rodiny stavitelů majáků. Už od dětství měl problémy s dýcháním a skotské podnebí mu nesvědčilo. Při studiu zjistil, že z něj stavitel a inženýr nikdy nebude, tak na příkaz otce vystudoval práva, ale přesto láska k umění, vyprávění a romantice zvítězila a z Roberta Louise Stevensona se stal romanopisec, básník a cestovatel. Svými cestami hledal místo, kde by ulevil svým plicím. A nakonec v roce 1890 zakoupil velký pozemek na samojském ostrově Upolu a usadil se zde. Tenkrát však ještě nešlo o předměstí Apie, ale o poklidnou vesnici Vailima.
Díky svým komunikačním dovednostem si poměrně brzo získal důvěru Samojců, kteří se s ním chodili radit ohledně svých životů i politiky. To vyústilo v to, že se Tusitala, jak mu již místní říkali, pustil i do místní politiky. Razil teze, že koloniální britská správa utiskuje místní a špatně jim vládne. I proto ho Samojci stále uctívají a mluví o něm s veškerou úctou a respektem.
Po čtyřech i literárně plodných letech na Samoi se však dostavují deprese a pocit literárního vyhoření. V roce 1894 ve svých čtyřiceti čtyřech letech umírá zřejmě na krvácení do mozku. Plíce ho nezradily. Smutné vyprávění naší průvodkyně je završeno tím, že jeho poslední slova před upadnutím do krátkodobého kóma zněla: „Proboha, změnila se mi tvář!“. V tu chvíli pomyslím na novelu, kterou mám od Roberta Louise Stevensona nejraději – Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda.
Muzeum Roberta Louise Stevensona
Průvodkyně se s námi rozloučí a my se ze vstupní haly můžeme volně projít po komnatách vily a prohlédnout si muzejní výstavu. Pokoje jsou zařízené původním mobiliářem a vypadá to, že rodina Stevensonových je někde venku na procházce a co nevidět se vrátí k obědu. Velmi vkusně je zařízený dětský pokoj, můžu se obdivovat dámské i pánské ložnici, které se nacházejí v patře muzea. Jen ty místnosti v přízemí mi přijdou strohé, včetně jídelny. Překvapuje mě, že v jedné z místností je krb. Třebaže v něm nikdy nebylo zatopeno, majitel si ho nechal postavit, aby mohl nerušeně vzpomínat na Skotsko.
Největší zážitek mám ze samotné pracovny spisovatele. Můžu se posadit na jeho židli k jeho pracovnímu stolu a rozhlédnout se po místnosti. V knihovnách podél zdí jsou výtisky jeho literárních děl, které darovali donátoři z celého světa. Škoda, že jsem o této možnosti nevěděl, vzal bych s sebou i české vydání některé z jeho knih. Ale truchlit nemusím, protože tu nalézám dva rozdílné výtisky Ostrova pokladů. S úctou beru jeden z nich do rukou, ten ilustrovaný Zdeňkem Burianem, a otvírám. Začtu se hned do prvních řádků světoznámé knihy. Cituji z překladu Aloise Skoumala ve vydání Knižního klubu z roku 2008.
Kniha Ostrov pokladů
„Z písní lodních posádek, které dobrodružstvím hýří, ozývá se ryk a jek vichřic, jsou tam bukanýři, moře vzteká se a víří, parnem, zimou k ostrovu škuner za pokladem míří. Klukům chtěl jsem poznovu dávné zkazky vyprávět, jak je po Cooperovi psali Kingston, Ballantyne, a pět jejich slávu. Nedočká-li se můj příběh žádné chvály, po boku svých hrdinů s nimi nechť (až zrak se zkalí) v jednom hrobě spočinu.“
Nemohu se od knihy odtrhnout, je to pro mne až magické číst autorovu knihu v jeho pracovně. Prohlídka muzea však již končí a já musím opustit rezidenci. Zajímavostí a projevem úcty Samojců k jejich vypravěči příběhů je i to, že rezidence je vyobrazena na bankovce hodnoty 5 tala. Při odchodu se ještě ptám průvodkyně, jak to že je rezidence v tak výborném stavu. Přijde mi jako by byla po restauraci. A také že ano. Před několika lety texaský příznivec Roberta Louise Stevensona daroval na opravu vily 5 miliónů tala a jeho jediným požadavkem bylo, aby se v Apii otevřela nadnárodní restaurace rychlého občerstvení. Tak se i stalo a velké zakulacené žluté M v hlavním městě září. Návštěvnost restaurace není nikterak zanedbatelná.
Muzeum je otevřeno od roku 1994, kdy uplynulo sto let od autorovy smrti. Vstupné jsem uhradil kartou a stálo mě 15 WST (tala). Kurs taly k české koruně je 1:8,50. Bez zajímavosti není ani to, že tala je zkomolenina dolaru, který pochází z jáchymovského tolaru.
Místo posledního spočinutí Tusitaly
Jsem fascinován místem a od průvodkyně dostanu ještě jednu radu. Na vrcholu nad rezidencí je autorova hrobka. Opravdu je v ní pochován! Na jeho vlastní žádost. Chtěl spočinout tak, aby hleděl směrem ke Skotsku. Cesta na vrchol je vyšlapaná a já po lávce překonám jeden z potoků a vystupuji na kopec. Kroky mě vedou pralesem, společnost mi dělají jen tropičtí ptáci a málo plaché ještěrky. Asi tak po půl hodině spočinu na vrcholu. Cesta byla značená, ale dost namáhavá. Musím se pořádně vydýchat. Zřejmě bylo zbytečné se v tropickém horku za poledne tak rychle hnát! A možná jsem měl jít delší cestou po vrstevnicích a ne přímo do kopce. Však mi ještě v uších zní Margaretina slova, že je třeba se vybavit litry vody, pořádnou svačinou, pohorkami, repelenty a v neposlední řadě fyzickou a psychickou kondicí.
Hrobka je natřená bílou barvou a spočívá na bílém podstavci. Na hrobce jsou umístěné kovové cedulky s označením, kdo se v hrobce nachází. Je tu zvláštní klid a pohoda. Na tento vrchol, podle legendy, vedla jeho poslední cesta v životě. A prý je pohřben v botách, neboť na nich ulpěla prsť země, kterou si zamiloval. Musím uznat, že výhled odtud je parádní, třebaže i vrchol pohltila tropická džungle. A i já po prvním dnu na Samoi vím, že si tuto nádhernou zemi zamiluji.
Přečtěte si také článek Samoa, pozemský ráj v Pacifiku, kde najdete tipy k návštěvě :)