Společně se vypravíme do Karibiku, konkrétně do ostrovního, jak jinak, státu Svatý Vincenc a Grenadiny. V hlavním městě Kingstownu se totiž nachází ta v názvu přislíbená nejstarší botanická zahrada. Musím však upřesnit, že se jedná o nejstarší botanickou zahradu státu Svatý Vincenc a Grenadiny, zároveň je však nejstarší botanickou zahradou Karibiku, potažmo celé západní polokoule. Britové ji založili již v roce 1765. Třebaže dnes připomíná spíše park, kde se dá v klidu relaxovat procházkami či posezením na některé z mnoha laviček, její původní význam byl daleko jiný. Vlastně vznikla jako plantáž, kde se budou pěstovat, šlechtit a jinak kultivovat plodiny, které pomůžou ve výživě a léčení místního lidu. A tato botanická zahrada existuje již nepřetržitě více než čtvrt tisíciletí.
Proč zakládat botanickou zahradu v tropech?
Možná se zdá pošetilé, že někdo založí v tropech, kam oblast Karibiku spadá, botanickou zahradu, ale vězte, že v 18. století v Karibiku ještě nerostly banánovníky, kokosové palmy, chlebovníky, kakaovníky. Tyto „typické rostliny“ se sem dostali až po „objevení“ Ameriky Kryštofem Kolumbem.
V současnosti však botanická zahrada v Kingstownu je protkaná cestičkami, vybavena altánky, jezírky a oddychovými místy. U jednotlivých rostlin jsou cedule s názvem. A v části zahrady je i voliéra s papoušky.
Ředitelská prohlídka botanické zahrady ve městě Kingstown na ostrově Svatý Vincenc
Já jsem měl velikou výhodu v tom, že můj pan domácí je přítelem ředitele botanické zahrady. Přijíždíme k botanické zahradě v pozdním odpoledni. To už je zde málo návštěvníků a Sinclaire, jak se nám ředitel zahrady představuje má na nás čas. Vcházíme do zahrady krásnou kovanou bránou. Zahrada je v mírném svahu a Sinclaire se ihned ujímá slova a vypráví melodickým hlasem o botanické zahradě. Na úvod se mi dostává informací z historie zahrady, které jsem využil v úvodu tohoto příspěvku. Hned jsem naladěn se Sinclairem na stejnou notu. Jeho angličtina lahodí mým uším a jeho podmanivý smysl pro humor mi vzápětí vykouzlí na tváři úsměv, který mi vydrží po celé dvě hodiny, které trávím v jeho přítomnosti. Je poznat, že svou botanickou zahradou žije. Má ji v oblibě a považuje ji za své dítě. A je mnohem otevřenější, jde to vůbec?, když vidí můj zájem, a i to, že mě jeho výklad baví.
Nezapomíná zdůraznit, že botanická zahrada má skupinu Přátel zahrady, kteří zahradu podporují, provádějí pro ni dobrovolnickou činnost a samozřejmě shánějí finanční prostředky. Podařilo se mu vybudovat sociální komunitu, která je přátelská a umí vzít i za práci.
Sinclaire se mě vyptává, co dělám, zda se angažuji v ochraně přírody, klimatu či pracuji v zemědělství. Když se dozví, že jsem zaměstnancem univerzity, vyzvídá, zda bychom mohli společně připravit nějaký výzkumný projekt. Řada výzkumných projektů přináší botanické zahradě finance. Já bohužel nejsem ze zemědělské univerzity, ale domlouváme se na tom, že kdybych měl nějaký nápad, který bych v zahradě realizovat, určitě se ozvu. A se smíchem dodává, že by tu měl pro mne i volné místo. Když uvidí záblesk zájmu v mých očích, ihned dodává, že místo by bylo neplacené. Tak z toho sešlo a já se nestávám zahradníkem v tropické botanické zahradě v Kingstownu.
Opět se tedy zaměříme na byliny, keře a stromy, které tu pěstují, a o které se s péčí starají. Jelikož nejsem žádný přírodozpytec, tak mi latinské názvy a ani jejich anglické překlady nic neříkají. Jenže to Sinclaira nevyvede z míry a přizpůsobí tomu svůj popis.
Výklad pro laika
Prostě palma je pro mne palma. Porozumím snad jen názvu královská, která je monumentální a roste do značných výšin. Pozná se podle toho, že její kmen je hladký a dlouhý a končí růžicí velkých zpeřených listů. Dokonce se dozvídám, že palma královská je národním stromem jiného ostrovního státu Karibiku – Kuby. Jestli jsem dobře porozuměl, tak se z listů těchto palem dá připravit palmové zelí. Některé druhy jsou pěstovány pro ságo a vlákna. Sinclaire mi ukazuje i pár měsíců starou sazeničku, která má již úctyhodnou výšku, přesto je ještě oproti dospělým exemplářům titěrná.
Mezi další zmíněné stromy patří slonový strom. Upozorňuji, že používám názvy, které Sinclaire říká lidem, jako jsem já, to znamená, lidem kteří jsou v botanice diplomaticky řečeno méně vzdělaní. Ano, ten strom, při zapojení trochu fantazie, má kmen u země podobný sloní noze.
To už se však dostáváme od okrasných stromů ke stromům využívaným v potravinářství. Zastavujeme se u mohutného stromu, kterým je skořicovník. Ten pochází z Indie. Sinclaire si však nejdříve vyzkouší můj čich a chuť, než mi blíže strom představí. Odloupne kousek kůry ze stromu a dá mi přičichnout. Okamžitě cítím charakteristickou vůni tohoto koření. Pak si dám kousek kůry do úst a cítím jasně chuť skořice.
Za poutavého vyprávění a vtipných momentů pomalu stoupáme svahem vzhůru. Sinclaire ze sebe i ze mne na chvíli udělá rastafariana, když vezme květy jedné rostliny a vloží je sobě i mně do vlasů. Hned to vypadá, že máme dredy. Na jiném místě sebere ze země květy a dělá si s nimi náhradní oči. Já mu říkám, že vypadá jako vodník a hned mu také objasňuji kus naší lidové kultury. Představte si, že vodníky v Karibiku nemají a neznají je!
Poté se zastavujeme u svíčkovníku, neboť plody tohoto stromu připomínají voskové svíce, a jsou také tak křehké. A na tabulce, která je na stromě zjišťuji, že oficiálně se strom svíčkovníkem (Candle Tree) nazývá.
Svatovincencký amazoňan
Zastavujeme se i u pár bylin, třeba růžového zázvoru, který má překrásně tuhé růžové květy. Přesto nabývám dojmu, že pro ředitele botanické zahrady jsou zajímavější stromy. Pomalu se blížíme k hornímu konci zahrady a Sinclaire mě upozorňuje na velikou raritu. Mají tu voliéru a v ní chovají endemického ohroženého svatovincenckého papouška. Jedná se o amazoňana, který má barvu peří jako státní vlajka Svatého Vincence a Grenadin.
Dostává se mi té pocty, že mohu do prostorné voliéry s panem ředitelem vstoupit a podívat se na papoušky zblízka. Dokonce dostávám zrní do ruky, aby mi mohli zobat z ruky. Sinclairovi neohroženě sedají na ruku a berou si semena do zobáku. Já jsem pro ně cizí, a i když stojím s napřaženou rukou jako socha, ani jeden nejeví o mou nabídku zájem. Nevadí mi to.
Velmi rychle padá soumrak, jak je v tropech běžné. Ač nerad, musím pomýšlet na rozloučení s báječným chlapíkem, který mi mnohonásobně umocnil návštěvu botanické zahrady. Je to vlastně poprvé a možná i naposledy, kdy jsem si náramně užil botanickou zahradu.
Přijímám i cenu, kterou mi Sinclaire za prohlídku zahrady, svůj čas i nezapomenutelný vstup do voliéry k emblémovému ptákovi Svatého Vincence a Grenadin, stanovuje. A musím říci, že za těch 2,5 hodiny zábavy, poznatků i zážitků mi cena připadá velmi nízká.
Pokud byste se do zahrady vypravili, připravte si 5 východokaribských dolarů na vstup. Děti platí polovic. A rozhodně doporučuji si připlatit 10 východokaribských dolarů za průvodce. Hned se vám zahrada ukáže z dalších netušených úhlů. Samotný jsem byl překvapený, že nemusím na Svatém Vincenci trávit čas jen pobytem na pláži koupáním a šnorchlováním v teplých vodách Karibského moře.
Přečtěte si také o ostrově Bequia, největším ostrově Grenadin.